Vtipní jsme, vtipní zůstaneme

Kristýna Čuhlová

Aneb vážně o vtipech

Když jsem podvedl svou ženu, věděl jsem, že s tím nemohu žít. Nemiloval jsem ji, nic pro mě neznamenala, ale zároveň jsem nebyl natolik chladnokrevný, abych na sobě nedal nic znát a udržoval při životě něco, co už je dávno v rakvi.

Mé kroky tedy vedly z postele rovnou k advokátovi. Vyložil jsem mu, co se stalo. „Chtěl bych se rozvést se svojí ženou.“ „Vaše situace je pohříchu zlá.“ „Ale ona před hříchem nebyla lepší.“ Na tváři se mi proti mé vůli objevilo něco, co by snad schopnější básník mohl nazvat úsměvem. Muž sedící proti mně se neusmál, jeho rty byly pevně sevřeny. Ale v očích mu rozpustile zahrálo. Věděl jsem, že jsem ho svojí odpovědí rozzuřil, ale také postrčil k protiútoku, nemohl mě nechat tolik sebevědomého. Musel si myslet, že jsem opravdu zkažený.

„Měl byste se vrátit ke své ženě.“ Čekal jsem od něj víc. Ale i tak mě jeho poznámka značící naprosté nepochopení mojí situace trochu namíchla. „Nějaké horší řešení byste neměl?“ Uculil jsem se, abych zamaskoval zlostný záblesk v mých očích. Advokát se poprvé usmál. Pohodlně se opřel v křesle.

„Ale ano, jak je libo. Co takhle jít si zkusit bungee jumping-“ „Já vím, když se předtím vyválím v kolomazi, nechají mě skočit zadarmo. Akorát bez lana. Jiné vtipy neznáte?“ Zamžikal. „Vždyť vy sám jste si začal.“ „Ale vy jste tady profesionál a střílíte si ze mě.“ „No dovolte, copak jsem blondýna, která se barví načerno?“ „To ne, ale televizi s mikrovlnkou byste si dovedl splést stejně dobře.“ Jeho obličej získal podivný odstín nachu. Přestřelil jsem.

Žena se mě doma ptala, kde jsem byl. „Na střelnici.“ Divila se. Pak se zajímala, jestli mám nějaké plány na večer. „Myslím,“ odpověděl jsem bez přemýšlení, „že si někam skočím.“