Úplně normální školní týden v pravěku

Filip Hromek

Jak asi vypadala pravěká škola? V čem mohla být podobná té naší? Všechno zjistíš na následujících řádcích, které jsou okořeněny o špetku humoru a přináší krátké nahlédnutí do možného počátku školství. Tohle je pokračování předchozí části, která byla v časopise. Pokud jsi ji ještě nečetl, tak není čas ztrácet čas.

Hodina lovících činností

Do jeskyně přiběhne jakási postava v mamutí kůži a vyluzuje podivné zvuky. Když dojde dopředu, sundá si kožich a studenti zjistí, že je to jejich profesor. „To byla jen ukázka na získání vaší pozornosti,“ podotkne učitel, „Dnes se totiž budeme zaobírat lovem našich oblíbených huňatých zvířátek. První si vše musíme vysvětlit v praxi, abyste to měli v terénu pěkně nacvičené. Ví někdo, jak vypadá taková správná past na mamuta?“

Jeden z žáků se přihlásí a odpoví: „Vykope se pořádná díra a na ni pokládáme větve, aby si toho mamut nevšiml. Pak spadne dovnitř, my si ho pěkně zpracujeme a hodíme do kastrolu, kde se nám uvaří. Mimochodem moje babička má známou, která má další známou, která umí úplně nejlepšího vařeného mamuta. Je to prý delikatesa.“

„Dobře, stačí,“ zastaví jej profesor v monologu, „když tedy máme vykopanou díru, musíme důkladně skládat nahoru větve. Lísteček po lístečku, až nám vznikne neprohlédnutelná past. Hlavně si pak dávejte pozor, abyste do ní nespadli vy sami, protože, jak já rád říkám, kdo mamutovi jámu kopá, sám do ní skočí. Až se vám tedy to zvíře lapí do pasti, musíte ho ještě usmrtit, aby vám v guláši pak neskákal z hrnce. Prostě do něj zapíchnete pár oštěpů a pak ho masíčko po masíčku, kotletku po kotletce odnesete k sobě do chýše, kde ho dále zpracujete. Toť základní teorie. Teď máte volno.“

Po chvilce zamyšlení si profesor ještě vzpomene: „Vlastně máme od vedení nařízeno, že před všemi jeskyněmi máme uklidit zbytky těch prapodivných věcí, co tu zůstaly po včerejším tornádu. Takže hybaj do práce, děcka!“

Hodina pohybování se

Profesorka přijde do tmavé jeskyně a všechny studenty vyzve: „Děcka, pojďte ven z téhle chýše, jdeme na čerstvý vzduch!“ Všichni se naráz zvednou a jako stádo mamutů běží k nedalekému venkovnímu hřišti. Už jsou na místě, když se z čista jasna obloha zatáhne a začne hodně pršet.

„Nic se neděje, to je jen deštíček,“ odpoví učitelka na případné obavy studentů. Jako odpověď na její větu z nebe zazní hrom a blesk zasáhne jednoho ze studentů. Z žáka se kouří a je černý jako špína za nehty.

„Fuj, ty smrdíš jak moje bába,“ podotkne jedna z jeho spolužaček, ale tu už on neslyší, spadne na zem a bezvládně leží. Profesorka se na něj podívá, poodstrčí ho nohou pryč, aby nezavazel v cestě. „Nic se neděje, tohle se stane jednou za období pravěku.“

Bum, ozve se zase. Blesk tentokrát uhodil do studentky – do té, která před chvíli pronesla tu jízlivou poznámku. Taktéž spadla na zem, a ostatní dělali, že si ničeho nevšimli. „Taky jen pouhá náhoda,“ pronese sebevědomě učitelka.

Když mrtvoly konečně odklidili z cesty, mohli se věnovat hře: „Tady máte krocana. Dnes si zahrajeme přehazování přes tuto prádelní šňůru, kterou nedávno pracně stavěli vaši rodiče. Takže ji nezničte a nezapomeňte, že krocana se můžete dotýkat jen rukama!“

První tým začal rozehrávat, ale moc jim to nešlo, protože krocan byl moc ukdákaný a neustále se snažil odběhnout z hřiště. Když se jim konečně povedlo dostat ho na druhou stranu, zase jim to hrozně podkluzovalo. Lepší počasí si prostě nemohli přát.

Hodina čarování s vodou

Profesor přijde do třídy, v jedné ruce drží deset misek, poskládaných do sebe, v druhé ruce má další misku plnou vody. Všechno si položí na takzvanou katedru a začne svůj výklad: „V dnešní době těch tekutin zatím moc neznáme. O nějakých lepších nápojích, než je čaj, si můžeme nechat jen zdát. S vodou se dá udělat ale spousta věcí. Můžeme v ní rozmíchat med, uvařit čaj, koupat se v ní a pak ji vypít. Vždyť bez vody bychom nemohli přežít, pokud nejste upíři, kteří pijí jenom krev.“

Na kameni před sebou si rozloží všechny misky. „Teď je naplním a vy se pozorně dívejte.“ Nalije vodu do první z nich. „Vidíte, pořád je to voda.“ Vodu dává i do druhé. „Stále máme před sebou obyčejnou vodu.“ Takhle se to několikrát opakuje, než naplní všechny. „Dnes je horko, co? Chtělo by to trochu ochlazení…“ vezme dvě misky a celé je vylije někam neurčito do třídy. Všichni studenti jsou štěstím bez sebe, protože se už týden nekoupali. „No vidíte, že voda přináší i chvíle radosti. A pořád je to ta samá tekutina!“

Učitel postupně obsah čtyř misek chrstne na zem.

„Kdo ví, kdy se tady naposledy vytíralo,“ zamyšleně pronese, „pojď Mamuzuběnko a do sucha nám svými vlasy vytřeš podlahu, je to přece jen voda.“ Profesor popošel směrem k žákům, ale neuvědomil si, že je tam mokro, a svalil se na zem. Už nebylo co utírat. Když se zvedl, vzal dvě zbylé misky a celé je vypil. Byly tak lahodné, že si hned musel říhnout. „Vidíte? Pořád je to jen obyčejná voda.“

Za chvíli se dostal nežádoucí efekt pití vody, protože ji před vyučovací hodinou vypil nejspíš více, než měl v plánu. „Počkejte chvíli. Já si jen odskočím.“ Stoupl si do rohu jeskyně, rozepnul si poklopec a už se po prostoru rozléhal jen zvuk narážení vody o kámen. Ještě se otočil na studenty a pronesl: „Pořád je to jen voda…“

Hodina měřících a nevěřícných postupů

Profesorka přijde do hodiny a ničím se nezdržuje: „Od ředitele máme úkol, abychom vymysleli něco, čím budeme měřit velikost mamutí kůže. Máte nějaké nápady?“ Před studenty rozloží velký kožich a pokynem ruky naznačí, aby šli klidně rovnou dopředu.

Zvedne se první žákyně a z hlavy si vytrhne vlas, až u toho zakřičí. Začne postupně pokládat vlas na kožich, až zjistí, že do tolika vlastně ani neumí počítat.

„Zajímavý nápad, jenže každý má jinak dlouhé vlasy, takže tohle by asi nefungovalo.“ Studentka si zklamaně sedne. Postaví se jiný žák, který si mezitím stihl vytrhnout zub. Přijde dopředu, a ještě předtím, než začne něco dělat, se na něj profesorka oboří: „To není moc smysluplné. To si jako budeme pořád vytrhávat zuby?“

Dopředu tedy jde jeho další spolužák. Ten už má lepší nápad. Vezme svůj palec a postupně jej přikládá na mamutí kůži.

„To je nápad,“ pronese nadšeně učitelka, „Stačí začít používat hlavu. Napadá ještě někoho jiný způsob?“ Mezitím si trochu popošla dopředu a nevšimla si, že omylem stoupla studentovi na palec. Ten bolestí vyskočil a s nenávistným pohledem radši odešel.

Ostatní jeho spolužáci zatím stihli zapnout mozky a hrnuli se ke kožichu, aby ukázali své měřící prostředky. Jeden použil loket, další chodidlo, jiný celou nohu, ten další zas úplně jiné části těla, až se profesorka nestihla divit, co všechno se jim vyrojilo v hlavě.